V americké osvobozovací zóně

Veřejné připomínání Rudé armády na území osvobozeném americkou armádou se prosazovalo kolem hrobů sovětských válečných zajatců, vojenských i civilních. Budované pomníky nad hroby, jež pracovaly se symboly závazku („padli za vaši svobodu“) a sovětskými bojovými symboly (rudá hvězda, sochy rudoarmějce), zpřítomňovaly Rudou armádu i v obcích a městech, kde do bojů nezasáhla a kde žádní rudoarmějci v boji nepadli. Někde se cudně zakrývalo, že „pomníky rudoarmějců“ ve skutečnosti stojí nad hroby sovětských občanů nasazených na nucené práce. Naopak některé pomníky rudoarmějců instalované v padesátých letech v centrech obcí a měst původně odkazovaly na osudy konkrétních sovětských válečných zajatců, veřejností později částečně či zcela zapomenuté. Někde se budovaly rudoarmějské pomníky jako manifestační protivzpomínání na předchozí komemorace Američanů, jako např. v Rokycanech, v Chebu byl americký pomník nahrazen hraničářem, což je také symbolika spojená s bojovým závazkem sovětským osvoboditelům. Souběžně s řízeným zapomínáním na osvobození americkou armádou úředním odstraňováním těchto připomínek se i v americké osvobozovací zóně ve veřejném prostoru prosazoval obraz sovětského osvobození.

V ryze německém městě, kde působil Konrad Henlein a kde československá státní moc padla v září 1938 ještě před Mnichovskou dohodou, se osvobození americkou armádou neslavilo. V důsledku kompletního transferu obyvatelstva nežili v Aši téměř žádní pamětníci příjezdu Američanů, kteří 20. dubna 1945 město obsadili. Kolektivní paměť se utvářela pod zastřešujícím étosem „budujeme pohraničí“ a sdílenými zkušenostmi různorodých skupin obyvatel, které do města přicházely. Slavil se ale odsun Němců – veřejně formou poděkování Stalinovi u příležitosti jeho narozenin v prosinci 1946, kdy do Aše na slavnostní shromáždění zavítal také zástupce sovětské armády z Karlových Varů. Město i okres budovaly sjednocující identitu kolem obrazu nových hraničářů na západní výspě Československa a socialistického bloku. V roce 1949 měl být bojový odkaz definitivně stvrzen přejmenováním Aše na (Západní) Duklu. S návrhem se na vedení města obrátili zástupci ministerstva národní obrany z výboru pro dukelské oslavy a spolu s novým čestným názvem nabízeli pomník dukelským hrdinům. Město podniklo mnoho přípravných kroků, včetně vyžádání souhlasu s přenesením německých válečných pomníků z centra města, kde – jako na nejvýznamnějším místě – měl být inaugurován nový dukelský pomník, když projekt na počátku září ukončilo zamítavé stanovisko vlády. Pro funkcionáře Aše to byla přirozeně určitá blamáž, kterou nemohlo zachránit ani oficiální poděkování z ministerstva národní obrany, ani naznačování, že i na ministerstvu se musí „vyšším důvodům“ disciplinovaně podřídit. Východiskem z obtížné situace se nakonec ukázala souběžná pomníková iniciativa Svazu československo-sovětského přátelství.

Svaz československo-sovětského přátelství formoval v Aši vzpomínkovými akty nové místo paměti spojené s hromadným hrobem. Ačkoli v něm spočinulo jen několik sovětských vojenských zajatců, budoval kolem něj legendu o 42 rudoarmějcích padlých „za naše osvobození“. Socha rudoarmějce ve zbrani, na niž v roce 1949 zorganizoval veřejnou sbírku, měla významové překódování místa dovršit (a současně povýšit na pomník). Když byla akce na přejmenování města odvolána a s ní padl i příslib dukelského pomníku, rozhodl se národní výbor rudoarmějce, proponovaného původně pro hrob, víceméně koupit a učinit z něj ústřední městskou připomínku osvobození. Součástí této pomníkové rošády bylo dokončení již schválené deinstalace německých válečných pomníků. Místo pomníku dukelským hrdinům k 5. výročí bojů u Dukly byl v parku mezi ulicemi Chebská a Nádražní k výročí bolševické revoluce slavnostně odhalen pomník sovětským hrdinům s rudoarmějcem. Od roku 1950 se zde konaly každoroční květnové oslavy osvobození a po zbudování „náhradního“ pomníku na hřbitově (1952) byl i tento definitivně integrován do městských oslav a rituálů.

O pomníku rudoarmějce se v městské kronice za rok 1968 zachovaly dva neobvyklé a tajnosnubné zápisy. První v kontextu oslav prvního máje: „Oslavy byly zahájeny u Pomníku padlých – doposud se říkalo pomník Rudoarmějců. Přejmenování tohoto pomníku proběhlo plným právem, vždyť naše město neosvobodila Ruská [sic] armáda, ale armáda USA a tak čest patří všem.“ A druhý o oslavách 50. výročí vzniku Československa v souvislosti i s inaugurací nového pomníku, pro nějž se vžilo označení pomník padlým: „Pomník byl slavnostně odhalen na místě odstraněného pomníku Rudoarmějce, který byl v srpnových dnech jako nežádoucí odstraněn.“ Měly být zjevně součástí kodifikace oficiálního výkladu událostí, jež odstartovala srpnová vojenská intervence. V noci z 21. na 22. srpna strhla sochu rudoarmějce početná skupina mládeže. Jelikož k vandalizování sovětských pomníků došlo napříč republikou, byly tyto případy – po oficiálním protestu sovětského vojenského vedení, které žádalo co nejpřísnější potrestání viníků – vyšetřovány. Vedení města se rozhodlo zničení pomníku pokrýt prohlášením, že socha měla být již před 21. srpnem úředně odstraněna a nevěrohodným zdůrazňováním její nulové umělecké hodnoty deklarovalo, že nevznikla žádná škoda. Touto strategií chtělo zamezit dalšímu vyšetřování, jež by se navíc mohlo rozšířit i na poničení připomínky na hřbitově. Krycí legenda o rozhodnutí národního výboru deinstalovat pomník, které ve skutečnosti neexistovalo, ovšem vyvolávalo otázku po dalším záměru představitelů města – protože pomníky Rudé armádě či osvobození se v Československu jen tak neodstraňovaly.

A tak až ex post vznikl nápad vybudovat v řádu několika týdnů nový pomník prvního a druhého odboje, jenž by byl inaugurován v rámci výročních oslav vzniku republiky 28. října 1918. Takové pomníky se stavěly i jinde a představovaly společenskou reakci na všudypřítomný obraz Rudé armády-osvoboditelky ve veřejném prostoru. V roce politického uvolnění a 50. výročí republiky chtěly rehabilitovat a reprezentovat československé odbojáře, marginalizované pomníkovým kultem Rudé armády, a připomenout i první odboj a jeho podíl na vzniku republiky. V Aši ale žádná společenská diskuse o jiném vzpomínání neproběhla – nešlo o Američany (jako například v Chebu) ani o první odboj, místně neautentický a z dedikace nakonec vypuštěný. Primárním cílem bylo zahladit prázdné místo po zničené soše rudoarmějce. V historii ašských reprezentací osvobození se jednalo už o druhou pomníkovou improvizaci, jež se neobešla bez dílčích nedostatků. V okresním týdeníku Hraničář (ale i v kronice) se stále popisuje pomník komemorující hrdiny (účastníky, oběti) prvního a druhého odboje, ačkoli připomíná padlé za osvobození 1938–1945. Ve skromném aranžmá jej odhalil v předvečer výročí předseda národního výboru, jenž byl i hlavním řečníkem. Nefigurální formou i jazykem dedikace připomínal či odkazoval na kulturu a estetiku dřívějších pomníků padlým a nápadně se podobal německému pomníku, který zde stál do inaugurace rudoarmějce. I když se u něj pořádaly následující oslavy, dlouhodobě takové nepolitické, neideové a nebojové pojetí nemohlo přirozeně obstát.

Iniciativa postavit nového rudoarmějce vzešla opět ze Svazu československo-sovětského přátelství, v regionu tradičně podporovaném ze sovětského zastoupení v Karlových Varech. Sovětští představitelé zajížděli i na schůze pobočky v Aši a nastolovali téma protisovětských aktivit v roce 1968 zatěžujících vzájemné dobré vztahy. Svaz oslovil sochaře Josefa Žbika, který pro město vytvořil kopii sochy rudoarmějce, jejíž originál stál od roku 1965 v Jeseníku. Jím ztvárněná postava rudoarmějce se nijak zvlášť neodlišovala od původní, takže opětovná výměna pomníků působila opravdu jako obnovení předchozího stavu, přerušeného pouze prozatímní jinou pomníkovou reprezentací. Slavnost odhalení nového rudoarmějce se konala 2. července 1972 a rámovaly ji další významné události – oslavy stého výročí povýšení Aše na město, každoroční připomínání Dne Pohraniční stráže a také okresní mírová slavnost Svazu československo-sovětského přátelství. Velkolepost oslav zdůrazňovalo široké zastoupení oficiálních hostů, včetně reprezentantů vlády a ústředního výboru KSČ, sovětských diplomatů z Prahy a Karlových Varů nebo funkcionářů z družebních východoněmeckých měst. Ministr vnitra, který na slavnost přiletěl vrtulníkem, pomník odhalil za symbolického rituálu vypuštění dvou stovek holubů. Ve speciálním čísle Hraničáře vyšly články, které nadcházející událost uváděly do správného ideově-politického kontextu, nechybělo přirozeně ani poučení, že zničení pomníku v srpnu 1968 způsobila štvavá protisovětská hysterie. I v tomto kontextu je pozoruhodné, že celou záležitost politicky přežil pokračující předseda ašského národního výboru, který měl rovněž na slavnosti projev. Předchozí pomník byl stejně jako při výměně pomníků v roce 1949 také přesunut na hřbitov.

Téma připomínání Američanů se otevřelo až s perspektivou prvních oslav osvobození po pádu komunismu a za obnovování kontaktů s vysídlenými Němci. V lednu 1990 rozhodly společně národní výbor a Občanské fórum demontovat pomník rudoarmějce, aby obrazně uvolnil místo zatím historicky poslednímu pomníku osvobození, odhalenému 19. dubna 1990 na Masarykově náměstí. Bylo jistě šťastným rozhodnutím nového vedení postavit jej na jiném místě, nezatíženém předchozími manipulacemi.

----prameny a literatura: Státní okresní archiv Cheb, fond MNV Aš; Muzeum Aš, sbírka dokumentace Aš; Centrální evidence válečných hrobů; Archiv bezpečnostních složek, fond Hlavní správa Veřejné bezpečnosti, poškozování a zneuctívání památníků sovětské armády na území ČSSR; J. Rund. Pomník bojovníka od Sokolova a jeho stržení v srpnu 1968. Sokolovsko, roč. 9, č. 2, 2018