Národní pieta a nová budoucnost

Některá místa nacistických zločinů vešla ve všeobecnou známost ještě během probíhajícího konfliktu. Jejich připomínání se spojovalo s apelem k odboji proti okupantům a s vírou, že válka skončí vítězně a po ní přijde obnovení a zacelení ztrát. A také odpovídající celospolečenská pieta za oběti. Už národní tryzna v Lidicích v červnu 1945 ukázala, že do způsobu, jakým se budou vzpomínat české oběti nacistického teroru, chtějí mluvit sovětští osvoboditelé. Pomník, který byl během národní pouti do Lidic odhalen, vybudovala Rudá armáda, což je také na dodnes stojícím pomníku na místě hrobu lidických mužů výslovně uvedeno. Postupně se vzpomínání českých obětí společně se sovětskými osvobozovateli stalo víceméně normou. Pokud se zodpovědní činitelé domnívali, že nebyla dostatečně naplněna, zasahovali. Tak například padlo v osmdesátých letech rozhodnutí instalovat k památníku v Ploštině (1975) dodatečně kopii sochy sovětského partyzána z pomníku padlým rudoarmějcům ve Zlíně.

Během několika měsíců po osvobození se dosud neznámá obec u Litovle, vypálená 5. května 1945 německým trestním oddílem pro zvláštní určení, stala „moravskými Lidicemi“. Lidé přispívali do fondu na její obnovení („Budujeme Javoříčko“) a účastí na národní pouti do Javoříčka (23. září) podpořili založení tradice připomínání 38 zdejších obětí nacistického teroru. Na rozdíl od Lidic zde přirozeně rezonovala symbolika nesmyslného vraždění jen několik dní před koncem války, v době, kdy velká část Československa již byla osvobozena, a v den, kdy povstala Praha.

A právě sovětské osvobození se stalo ústředním motivem zdejšího pomníku (památníku) Vítězství. Figurálně ztvárněnými výjevy vypráví tři příběhy: příběh osvobození Rudou armádou (rudoarmějec s praporem na žerdi s pěticípou hvězdou, který věnčí javoříčská žena lipovou ratolestí), příběh socialistické budoucnosti obce (dvojice mladého muže-dělníka a dívky-rolnice, která pod sovětským praporem vykračuje vpřed) a příběh vypálení Javoříčka (vyprávěný javoříčskou vdovou pionýrovi, kteří stojí pod ochranou rudoarmějce a praporu). Neméně důležitá jsou poselství v podobě nápisů na podstavci: Fučíkovo Lidé, měl jsem vás rád, bděte (na straně s javoříčskou vdovou) a Gottwaldovo Se Sovětským svazem na věčné časy (na straně rudoarmějce), která výjevy rámují symbolikou nezrušitelného závazku vůči komunistům-odbojářům a Sovětskému svazu-osvoboditeli. A v neposlední řadě má svůj význam i zahrnutí hromadného hrobu do architektury památníku, jež funguje dvojím způsobem. Hrob propůjčuje pomníku prvek určité posvátnosti, věčného odkazu a zároveň pomník, situovaný za hrobem a nad ním, přisuzuje pohřbeným smysl jejich oběti.

Z pamětnických výpovědí víme, že javoříčské ženy urážel necitlivý způsob, jakým se v rámci budování památníku (1951–1955) s hrobem obětí zacházelo. Jeho autentická privátní podoba musela ustoupit celkovému pojetí veřejného místa paměti, což vnímaly jako určité znesvěcení. Výzdobu hrobu pozůstalými kriticky posuzovali státní úředníci dohlížející na stavbu pomníku („směsice omšelých umělých věnců s křížky, svícemi apod. měla být už dávno odstraněna“). Ztráta soukromého charakteru se ještě umocnila poté, co byl památník včetně nové architektury hrobu dokončen. Dá se předpokládat, že úprava z roku 2011, Tj. doplnění kříže s polovertikální deskou a vymezení hrobového místa mramorovým ohrazením, chtěla v tomto směru vyjít rodinám vstříc, tentokrát pro změnu za cenu porušení estetiky autorů památníku.

Pomník byl odhalen nadvakrát – v květnu 1951 ve formě patinované sádrové makety a v červnu 1955 v originálu z hořického pískovce. Od jeho vztyčení se spolu se zástavbou nového Javoříčka neodmyslitelně stal kulisou veřejné manifestace a ritualizace „boje za mír“, v nichž důležitá úloha patřila javoříčským ženám. Obdobně jako lidické ženy byly vnímány jako kolektivní entita, jejich hlasu propůjčovala větší váhu prožitá tragédie. Vlastní připomínání zavražděných javoříčských mužů se od piety posouvalo do roviny odkazu a závazku v mírovém úsilí. „Vyvstal les rukou k mírové přísaze u hrobu javoříčských obětí,“ referoval tisk o krajské mírové slavnosti 1951, kde hlavní řečnice, poslankyně a předsedkyně Československého výboru obránců míru Anežka Hodinová-Spurná mobilizovala protesty proti remilitarizaci Německa varovným obrazem, „že američtí okupanti v západním Německu chrání javoříčské vrahy, znovu je oblékají do uniforem wehrmachtu … a chtějí jich znovu použít proti našemu lidu, k nové krvavé válce“. Mírová slavnost u příležitosti druhého odhalení, jíž se zúčastnily také lidické ženy, se konala současně s celostátním Týdnem přátelství československého a německého lidu a přinášela poučení, že německé mírové a pokrokové síly NDR jsou zárukou, že se javoříčský zločin nebude opakovat („víme, že není Němec jako Němec“).

V listopadu 1954 intervenoval za dokončení pomníku u ministra kultury Kopeckého předseda Svazu protifašistických bojovníků, když se ukázalo, že krajský národní výbor přesměroval dotaci na výstavbu pomníku Lenina a Stalina v Olomouci, a ohrozilo se tím plánované odhalení k 10. výročí osvobození (tedy ne javoříčských událostí). Záhy po inauguraci, která se nakonec konala 12. černa 1955, někdo pomník vandalizoval, konkrétně sochu vdovy vyprávějící pionýrovi příběh o zkáze Javoříčka.

Pod zdánlivě bezkonfliktním obrazem „moravských Lidic“ se totiž skrýval neveřejný příběh spojený se zdejším problematickým působením sovětských partyzánů v posledních měsících a týdnech války. Tuto zátěž pociťovali nejsilněji samozřejmě místní, brzy s ní ovšem byli konfrontováni i autoři, kteří události v Javoříčku chtěli přiblížit široké veřejnosti. Před krvavým finále v Javoříčku a blízkém okolí přišla o život rukou sovětských partyzánů téměř desítka osob, včetně dětí, náhodných svědků nebo lidí spolupracujících s odbojem. Násilnosti, opilství a osobní motivace provázející likvidace domnělých zrádců a kolaborantů s Němci tak vrhlo stín i na rodiny, které sovětským partyzánům pomáhaly, a v prvních poválečných letech se násilná úmrtí předcházející událostem z 5. května ještě vyšetřovala. Sdružení českých partyzánů proti tomu ve svém týdeníku Partyzán ostře protestovalo („spravedlnost pro revoluci“), stejně jako proti tomu, aby sovětští a místní partyzáni byli činěni zodpovědnými za nacistický teror, a obhajovalo aktivní vyhledávání a likvidaci zrádců tezí o specifickém zákonodárství partyzánské války.

Ačkoli vlivné sdružení partyzánů přišlo v roce 1947 s oficiálním návrhem, aby se Javoříčku dostalo čestného pojmenování partyzánská obec, tato linie, v jiných případech přirozeně zdůrazňovaná, zde byla naopak potlačena. Připodobňování Javoříčka osudu Lidic umožnilo soustředit komemorace na akt vypálení a decimace mužských obyvatel, rámované sovětským osvobozením. Symbolika sovětského hrdiny, jak jej přibližují dobové popisy, měla ovšem patrně pro Javoříčské specifické konotace a významy.

V letech politického uvolnění se někteří místní lidé obraceli na historiky a dokumentaristy se svědectvími a usilovali o novou, objektivnější interpretaci událostí a v květnu 1973 vyjádřili zájem znát „skutečnou pravdu o Javoříčku“ i funkcionáři Svazu protifašistických bojovníků a okresního výboru KSČ v Olomouci. Z jejich popudu sepsala část odbojářů nová svědectví svědčící o velké frustraci, že místo uznání zásluh čelí mezi místními stále nespravedlivému obvinění, že zkázu obce způsobili sovětští partyzáni a s nimi aktivně spolupracující rodiny. Není tedy jistě náhodou, že o rok později přijela do Československa poprvé od války jedna z aktérek, bývalá zdravotnice parašutistického výsadku Jermak Naděžda Vasiljevna. Dobový tisk psal, že byla všude srdečně vítána, k pomníku v Javoříčku se ale patrně přijela poklonit sama.
Už udělení Řádu rudé hvězdy v roce 1970 mělo být jistě snahou zařadit Javoříčko mezi partyzánské obce po bok Ploštiny a dalších obcí čelících teroru nacistů na sklonku války a jeho vypálení interpretovat jednoznačně jako odvetu za spolupráci s partyzány, jak to učinilo ve stručné zprávě Rudé právo. Nicméně přetrvávající pochybnosti o povaze partyzánské činnosti a patrně i tichá rezistence většiny místních to nedovolily. Když vláda v roce 1978 zařazovala javoříčský památník Vítězství mezi národní kulturní památky, v oficiálním zdůvodnění partyzánská linie (na rozdíl např. od Ploštiny) nefiguruje; v Javoříčku se má „navěky“ připomínat hrdinný protifašistický odboj prostých občanů a zvůle nacismu.

Čestný přídomek „moravských Lidic“ přisoudil památníku v Javoříčku postavení předního místa paměti. Navštěvovaly jej delegace nejrůznějších společenských organizací, hromadné výpravy z mateřských a základních škol, pracovní kolektivy a podobně, děti zde pravidelně skládaly pionýrské sliby. Ve výročním roce 1975 se k památníku přišly poklonit ženy, které pod hlavičkou Československého svazu žen navštívily výstavu Flora Olomouc, dále např. svazarmovci, kteří auty projížděli Javoříčkem z Prahy do Moskvy (mezinárodní Jízda vítězství) nebo jen z Olomouce do Šubířova (krajská Cesta osvobození). Důležitou funkci plnil při veřejné manifestaci československo-sovětské družby. V roce 1967 položila na hrob věnce komsomolská delegace z Rossoše, družební protějšek olomoucké okresní organizace svazu mládeže, po okupaci se vzpomínkových aktů v Javoříčku zúčastňovali také sovětští důstojníci z olomoucké posádky a později děti vojáků, sovětští pionýři, kteří u pomníku drželi čestnou stráž společně s českými pionýry.

----prameny a literatura: Národní archiv, fond Ministerstvo kultury 1953–1956 (správa osvěty); Archiv bezpečnostních složek, fondy tzv. Studijního ústavu MV, stíhání nacistických válečných zločinců; Javoříčko, dokumentární film, r. T. Mojžíš (Video Theo 2010); Partyzán, roč. 2, č. 21, 26 a 29, 1947; Stráž lidu, roč. 7, č. 21, 1951, roč. 11. č. 47, 1955, roč. 54, č. 126, 1974; Rudé právo, roč. 50–51, č. 104, 1970; Hlas revoluce, roč. 28, č. 46, 1974; Úřední věstník ČSR č. 5, 1978; T. Jakl. Vypálení obce Javoříčko 5. května 1945. www.vhu.cz, 5. 5. 2016