Slovanské sbratření v boji

Sbratření či bratrství v boji bylo rozšířeným a oblíbeným motivem umělců ztvárňujících prožívání druhé světové války a osvobození. Pomníky s touto symbolikou zahrnující poděkování Rudé armádě-osvoboditelce vytvářely dominanty zejména místům významných vojenských operací a válečných hrobů. Reprezentace sbratření či bratrství v boji vytvořili pro veřejný prostor přední sochaři, mimo jiné Josef Malejovský pro památník Dukla (1954–1964), Jan Hána pro památník sovětské armády ve Svidníku (1954) nebo Miloš Axman pro památník ostravské operace v Hrabyni (1981). Mezi prvními, jako slib sovětským vojákům a partyzánům vracejícím se domů, vznikl pomník sbratření v boji v Mnichu.

V noci z 5. na 6. května 1945 se odehrála v Mnichu, malé obci nedaleko Kamenice nad Lipou na Českomoravské vrchovině, událost, která vstoupila do historie jako jedno z největších odbojových vystoupení proti nacistické okupaci ve zdejším regionu. Během partyzánské akce, do níž byli zapojeni i zdejší občané, došlo při pokusu o odzbrojení německé posádky k přestřelce. Zahynulo osm místních mužů, dva čeští a dva sovětští partyzáni, další ztráty na životech utrpěla partyzánská skupina a povstalci ještě v následujících dnech. Tento incident z posledních dnů druhé světové války dal vzniknout významnému pamětnímu místu protifašistického odboje na pomezí Vysočiny a jižních Čech, jemuž dominuje památník slovanského bratrství.

Po osvobození oblasti Rudou armádou byla těla zastřelených pietně pohřbena do společného hrobu na návrší za obcí. K obětem přestřelky v Mnichu byly uloženy i ostatky dvou dalších padlých při střetnutí s příslušníky SS v okolních lesích. 27. května 1945 byla nad čerstvým hrobem uspořádána tryzna, jíž se podle dobového tisku zúčastnilo „několik set partyzánů a další tisíce dělníků a zemědělců z táborského kraje“ a při loučení se sovětskými partyzány byl dán slib vybudovat nad hrobem trvalý památník. Tryzna se stala počátkem tradice pravidelných každoročních shromáždění i výročních celonárodních manifestací, pořádaných v rámci oslav osvobození Československa Rudou armádou. Před první výroční pietou v květnu 1946 přemístili do společného hrobu ještě dalšího člena zdejší partyzánské skupiny, Jugoslávce Fedora Štancla, který zahynul po událostech v Mnichu u nedaleké vesnice Markvarec. Hrob se tak stal symbolem společného boje partyzánů různých národů proti okupantům a posloužil jako příklad slovanského bratrství a vzájemnosti.
Pohřebiště padlých partyzánů (jak byli označováni i místní muži z Mnichu) se proměnilo v pietní místo, jehož součástí se měl stát i důstojný pomník, iniciovaný a z velké části financovaný Svazem českých partyzánů v Táboře. Výbor pro postavení pomníku padlým v Mnichu založený za tímto účelem vypsal v únoru 1946 veřejnou soutěž na pomník vyjadřující „velké slovanské bratrství zpečetěné krví jihočeských, sovětských a jihoslovanských partyzánů, kteří zde padli v boji“. Z pěti návrhů přihlášených do soutěže uspěl projekt táborského sochaře Jana Přerovského. Před stavbou pomníku vykoupila obec Mnich potřebné pozemky v okolí plánované stavby, které pak upravili svépomocí místní občané. 19. května 1946 byl za účasti ministra národní obrany gen. Ludvíka Svobody, sovětského velvyslance Zorina, jugoslávského velvyslance Černeje a přibližně 15 tisíc občanů položen základní kámen budovaného pomníku.

Slavnost odhalení památníku byla spojena s propagací slovanské (bojové) vzájemnosti a zviditelňováním formované tradice partyzánských obcí jako nových míst paměti. V několika jihočeských městech byly den před oslavami v Mnichu zorganizovány manifestace slovanského bratrství, kde jako čestní hosté promluvili reprezentanti zastupitelství slovanských států. V noci pak do Mnichu zamířily „partyzánským pochodem“ soutěžní skupiny skautů, sokolů a dalších organizací, aby byly přítomny samotnému odhalení památníku, které proběhlo 18. května 1947. Zúčastnili se ho zástupci diplomatických sborů Sovětského svazu, Jugoslávie, Polska a Bulharska, československou vládu zastupoval ministr zahraničních věcí Jan Masaryk, kancelář prezidenta gen. Antonín Hasal. Za Sdružení českých partyzánů promluvil předseda Rudolf Slánský, který v projevu zmínil údajnou nelibost partyzánů nad nedostatečnou národní očistou.

Monumentálně pojatý pomník v podobě dvanácti metrů vysokého žulového obelisku s bronzovým sousoším tří bojovníků měl, jak psal dobový tisk, „ukazovat daleko za kopce Českomoravské vysočiny veliké a krásné sbratření bojovníků Sovětského svazu a českých partyzánů za svobodu“. Postavy symbolizují příslušníky tří národů ve společném boji: uprostřed je Čechoslovák, ztvárněný raněným mužem v civilním oblečení, který se hroutí po nepřátelském zásahu a z posledních sil drží prapor. Tato symbolika má ukazovat utrpení českého národa, ale i jeho odvahu v osvobozovacím boji a oběti domácího odboje. K odbojáři z jedné strany přispěchává voják Rudé armády se samopalem, aby prapor zachytil, z opačné strany vystupuje Jugoslávec připravený házet granát. Na podstavci obelisku jsou umístěny žulové desky s nápisy „Věčné jest slovanské bratrství zpečetěné krví“ v češtině, ruštině a srbochorvatštině a bronzové desky se jmény více než 1800 obětí nacismu z velké části jižních Čech a západní Vysočiny. Čelní deska nese jména padlých v Mnichu a okolí, uložených do společného hrobu.

Památník byl po instalaci v roce 1947 několikrát rekonstruován a jeho okolí upravováno. K první větší úpravě mělo dojít již v polovině padesátých let, kdy se uvažovalo mj. o vyzvednutí pomníku o jeden a půl metru. Návrh na monumentální mohylové pojetí se pro nesouhlas památkového úřadu, ale i nedostatek finančních prostředků nakonec nerealizoval. K výraznější adaptaci památníku tak došlo až v letech 1972–1975, kdy se uskutečnila celková rekonstrukce areálu včetně parkové úpravy okolního prostranství. Pro čestné hosty vzpomínkových aktů byla postavena kovová tribuna, před níž byl do svahu umístěn reliéf velké hvězdy vyskládaný mozaikou rudých střepů z granátového skla. A na přístupové cestě k pomníku byla instalována nová deska osvětlující historický kontext událostí v Mnichu a poselství pomníku, symboliku „bojové družby a věčného přátelství bratrských národů“. Památník získal v roce 1958 statut kulturní památky a v roce 1978 byl i s okolím prohlášen národní kulturní památkou.

U památníku se konaly pravidelné oslavy konce druhé světové války a osvobození, které se v prvních letech označovaly jako národní pouť na počest padlých, za něž se sloužily polní mše. V letech jubilejních výročí byly oslavy organizované jako akce celonárodního významu za účasti vrcholných představitelů státu a KSČ. V roce 1965 například do Mnichu zavítal prezident republiky a první tajemník ústředního výboru KSČ Antonín Novotný, který při této příležitosti předal obci Řád rudé hvězdy udělovaný za odbojovou činnost. Mimo výroční roky se oslavy pořádaly ve skromnějším rozsahu a s menším zastoupením oficiálních hostů, ale stále s velkou účastí veřejnosti (20–30 tisíc účastníků). Oslavy v Mnichu se staly v době komunistického režimu v Československu nejvýznamnější a nejnavštěvovanější společenskou událostí v regionu, ačkoli budovaný obraz slovanského bratrství hned zkraje poznamenala roztržka mezi SSSR a Jugoslávií. Organizace i hosté se v průběhu let měnili. Místo představitelů jugoslávského velvyslanectví byli zváni zástupci neslovanských států socialistického bloku, Rumunska a Albánie, později se oslav účastnili i hosté z NDR, zpravidla delegace funkcionářů z družební obce Hildburgausen. Od roku 1960 přijížděli na oslavy také váleční veteráni ze SSSR a docházelo tak k setkávání bývalých českých a sovětských partyzánů.

Květnové oslavy v Mnichu byly velkým organizačním podnikem, které si vyžadovaly rozsáhlé přípravy a intenzivní plánování a zapojení různých složek okresních a místních samospráv, orgánů KSČ, Národní fronty a Českého svazu protifašistických bojovníků. Při pořádání výročních (jubilejních) oslav byl ještě ustavován výbor pro přípravu oslav, který se skládal z různých pomocných komisí: organizační, propagační, finanční, kulturně-sportovní, technické, zásobovací, dopravní, ubytovací, zdravotní nebo bezpečnostní služby, což dokládá, jakou důležitost se přikládalo těmto oslavám a jejich zajištění. V průběhu doby se měnil také program oslav, mimo výroční roky jednodenní, při jubilejních dvoudenní. Některé rituální akty ale v zásadě nikdy nechyběly: manifestační pochod pracujících k pomníku, pokládání věnců, projevy funkcionářů a pamětníků-partyzánů, vojenská přehlídka s přísahou nováčků z posádky v Jindřichově Hradci a slib pionýrů. Širší veřejnost měl k účasti získat hlavně různorodý společensko-kulturní a sportovně-branný doprovodný program. Během oslav se v Mnichu konaly různá branně bezpečnostní vystoupení Svazarmu nebo ozbrojených složek (seskok parašutistů, přehlídka výtvorů modelářů, představení výcviku služebních psů, ukázky bojového výcviku armády), sportovní akce (fotbalový zápas, branný závod, ukázky spartakiádního vystoupení), kulturní pořady (vystoupení československých a sovětských armádních uměleckých souborů, koncerty dechových hudeb i populárních zpěváků, přehlídka zájmových kroužků lidové tvořivosti, taneční zábava, program pro děti aj.) a v neposlední řadě také akce formující správné ideové postoje (besedy s partyzány, setkání s delegacemi družebních měst a obcí, setkání mládeže, výstavy v kulturním domě).

Aktivity u památníku se neomezovaly jen na konání květnových oslav. Pravidelně se zde konaly také pietní akty k výročí bolševické revoluce 7. listopadu a v průběhu celého roku sliby pionýrů z okresů Pelhřimov a Jindřichův Hradec. Od padesátých let se k pomníku v Mnichu organizovaly branně orientační pochody mládeže putující po trase přesunu partyzánské skupiny z Melechova do Mnichu, na něž v sedmdesátých letech navázaly noční „bojové“ závody Po stopách partyzánské jednotky Za Prahu nebo dálkové pochody Po stopách partyzánského hnutí. Pomník se stal záhy i cílem či zastávkou organizované paměťové turistiky – směřovaly k němu různé delegace a zájezdy z podniků, škol a zájmových organizací. Představitelé národního výboru pak účastníky provázeli a poskytovali výklad o komemorovaných událostech. Místní funkcionáři (z nichž někteří byli zároveň pamětníky či i přímými aktéry) aktivně pěstovali a podporovali kult Mnichu jako partyzánské obce. Výrobou a distribucí propagačních brožur a dalších propagačních předmětů (např. pamětní medaile obce Mnich k 30. výročí osvobození) se snažili o náležitou popularizaci místa a jeho válečné historie a současně plnili úlohu kolektivního strážce budovaného odkazu.

V roce 1988 byla ustavena komise pro přípravu oslav k 45. výročí osvobození připadající na květen 1990, s pádem komunistického režimu se ale vůle vynaložit energii a nemalé finance na tradiční velkolepé jubilejní oslavy vytratila. Místo dřívějších masových oslav se u pomníku, jenž v roce 1995 ztratil statut památkově chráněného objektu, konaly k výročí květnových dnů v polistopadové době již jen neokázalé a skromnější pietní akce, které pořádala místní obec, Svaz bojovníků za svobodu nebo KSČM. V roce 2020, poprvé po 75 letech, nebylo u pomníku organizováno vůbec žádné pietní shromáždění kvůli zákazu pořádání společenských akcí během pandemie covidu-19 a po rozpoutání války proti Ukrajině od pořádání piety definitivně ustoupila i obec Mnich. Jako mnohé jiné pomníky se sovětskou symbolikou byl i pomník v Mnichu protestně vandalizován. Přestože i po sejmutí statutu chráněného objektu zůstává nemovitou kulturní památkou a válečným hrobem, bez pravidelné údržby a zájmu veřejnosti i místní správy znatelně chátrá.

---- prameny a literatura: Státní okresní archiv Pelhřimov, fondy ONV Pelhřimov, ONV Kamenice nad Lipou, MNV Mnich, OV KSČ Pelhřimov, OV ČSPB Pelhřimov; Obecní úřad Mnich, archiv a kronika obce; Týdeník z Českomoravské vysočiny, roč. 27, č. 22, 1945; Partyzán, roč. 1, č. 5, 1946, roč. 2, č. 19 a 37, 1947; Jihočeská pravda, roč. 34, č. 116, 1978; www.mnich.cz/pamatnik; M. Čaplovič. Pamätník Československého armádneho zboru na Dukle v premenách času 1947–2022. In: Místa paměti druhé světové války a jejich proměna. Liberec a Banská Bystrica 2024