• poválečná obnova národního společenství
Stejně jako v jiných zemích i v Československu byla paměť druhé světové války utvářena především důrazem na antifašistickou rezistenci a její oběti. Poměrně živelné a dynamické budování pomníků memorializujících „smysluplnou smrt“ a oběť ve jménu svobody národního společenství souviselo také s přirozenou potřebou nejen rodin, ale i profesních, politických, zájmových kolektivů a lokálních komunit uctít smrt svých blízkých, a tím symbolicky obnovit řád narušený nacistickou uzurpací veřejného prostoru. Restituce veřejného prostoru se děla také prostřednictvím obnovy pomníků během okupace nuceně odstraněných, jako byly sochy prvního československého prezidenta T. G. Masaryka nebo legionářů. Odstraňování a přetváření pomníků vnímaných jako německé bylo naopak důležitou součástí vytěsňování nežádoucí paměti a provázelo počešťování měst a sudetských oblastí. Selektivní navázání na předválečné tradice se projevilo i v samotné podobě pomníků. V plastice převládaly jednoduché a komorně pojaté kompozice a realisticky laděné figury představující typy novodobých hrdinů/obětí lidového odporu – politické vězně, partyzány, povstalce (dobově označované jako barikádníci), pouze v ojedinělých případech představené skrze konkrétní historické postavy. Tento panteon národních, převážně mužských hrdinů pak doplňovaly četné pomníky odkazující na tradičnější, všeobecně rozpoznatelnou alegorizaci, které v podobě ženských postav variabilně představovaly pietu, boj za svobodu, vítězství či vítání osvoboditelů.
Pomníky, ať už v podobě postav, desek, reliéfů či nefigurálně pojatých kompozic, bývaly někdy doplněny o jména lidí, kteří ve válce ztratili svoje životy. V protektorátu šlo především o civilní oběti rasové a politické perzekuce a vojenských náletů. Jejich zahrnutí do pomníků ukazuje, že škála pamětihodných obětí a hrdinů války byla širší, než naznačovaly typizované figury. Mezi odpadlíky národní paměti (Němci, Maďaři, kolaboranti) a symbolicky ztvárňovanými hrdiny všelidového odporu proti nacismu byly uznané mezistupně. Patřili mezi ně především nejpočetnější oběti nacistické represe, tedy Židé a v menší míře i Romové. Upozaďování židovského holocaustu v národním příběhu rezistence a utrpení se projevilo i v případě jinak vcelku unikátního pomníku Neznámým dětem, který v byl v roce 1947 odhalen v Praze z podnětu pražského arcibiskupa Josefa Berana a péčí katolické Charity. Přestože bezesporu vznikal i s ohledem na dětské židovské oběti a jeho součástí byla prsť z Osvětimi, žádný z dobových deníků se o této okolnosti nezmiňoval. Nejednoznačné postavení měli i vojáci bojující v československých jednotkách zformovaných v zahraničí. Oproti předválečnému Československu nevznikl, případně nestačil vzniknout, kult srovnatelný s legionáři první světové války ve své době oslavovanými jako základ vojenské síly nově vzniklého státu. Figurální pomníky s centrálními postavami účastníků zahraničního odboje, především západního, vznikaly poměrně vzácně.
• muži ženám
„Nezapomeňte ani na naše ženy, které svým chováním prokázaly, že byly stejnými bojovníky jako muži, ženy všech tříd, kategorií a věků, které bojovaly na frontách, v domácím odboji a trpěly v žalářích a na popravištích. Toto hrdinství nebylo dosud plně doceněno. Nutno vzpomenout též na hrdinské činy žen-matek, které pomáhaly vypravit své syny za hranice, byly pak samy po léta vězněny a při návratu do svých domovů se dozvěděly, že jejich synové padli ve službě vlasti. A tyto ženy se bez zbytečných slov zařadily do další výstavby republiky.“ /Edvard Beneš, 1947
Iniciativa na zvěčnění specificky ženských zásluh v boji a rezistenci proti nacistickým okupantům se objevila už v roce 1945. Za tím účelem vznikl spolek Památník českým ženám. Jeho hlavním záměrem bylo vybudovat trvalý památník, který by byl projevem „vděčnosti, úcty a lásky českých mužů k českým ženám“. I když si spolek vytkl za obecný cíl boj za rovnoprávné postavení žen, členy spolku se mohli stát jen muži. Patřili mezi ně lékaři a profesoři a další významné osobnosti společenského a kulturního života, například spisovatel František Halas. Předsedou spolku byl divizní generál a náčelník Hlavního štábu československé branné moci Bohumil Boček. Myšlenka na ocenění statečnosti českých žen v období války se záhy protnula s potřebami nově budované společnosti. Důraz na roli ženy coby pečovatelky starající se i za ztížených podmínek okupace o zdárný vývoj všech členů domácnosti bylo možné propojit s řešením populačního problému. I s odkazem na předpokládanou ženskou neokázalost a praktičnost došel spolek k rozhodnutí, že nejlepším památníkem českým ženám bude vybudování moderní porodnice. Záštitu nad celým projektem, včetně financování, převzal v roce 1947 vlivný Svaz brannosti. Politické události roku 1948 ovšem ani v tomto případě nezůstaly bez následků. Generál Bohumil Boček upadl v nemilost, byl odvolán z funkcí a v roce 1952 nakonec odsouzen ve vykonstruovaném procesu. Svaz brannosti byl ještě v roce 1948 rozpuštěn a zmínky o památníku českým ženám zmizely z veřejného prostoru. Jako životaschopnější se ukázala lokální iniciativa. V roce 1947 byl v Tišnově odhalen pomník mladé odbojářce Božence Škrabálkové a pětatřiceti ženám z Moravy, které byly za pomoc partyzánům v dubnu 1945 odvlečeny do koncentračního tábora Mauthausen a po několika dnech nahnány do plynových komor.
• sovětští osvoboditelé: „od vděčnosti k lásce“
Do pomníkové scény se výrazně promítla i vděčnost zahraničním osvoboditelům. Bezprostředně po válce se začaly stavět pomníky rumunským a polským vojákům a samozřejmě především oběma hlavním osvoboditelským armádám. Pamětní desky i kamenné pomníky se slavnostně odhalovaly v sovětské i americké okupační zóně. Nicméně pomníky dedikované Rudé armádě dalece přesahovaly vděčnost za osvobození a uctění jejích četných obětí. Odpovídaly všeobecné propagaci Sovětského svazu coby nejlepšího politického spojence a přítele. V poválečném budování kultu Sovětského svazu připadla rudoarmějcům významná úloha. Měli zosobňovat nejenom vojenské ctnosti, ale i samotnou ideu československo-sovětského přátelství. Vrcholným ztvárněním pomníků Rudé armádě se tedy stala postava sovětského vojáka, která ve svých typizacích mohla ideu nejlépe vyjadřovat. Představu, že sovětský voják přišel, „aby nám ukázal cestu“, materializovalo například ostravské sousoší odhalené v roce 1947. Ikonickým ztvárněním vřelosti československo-sovětských vztahů se stala socha Sbratření od Karla Pokorného. Proslavila se ještě před svojí oficiální inaugurací v roce 1951 coby pomník druhé světové války v České Třebové. Její motiv byl nesčetněkrát replikován v nejrůznějších artefaktech.
Motiv „sbratření“, družby, přijetí či vítání se objevil v celé řadě pomníků věnovaných Rudé armádě. Vzhledem k tomu, že vděčnost k sovětské armádě za osvobození se stala základem propagovaného vztahu poválečného Československa k Sovětskému svazu jako takovému, lze sochy rudoarmějců chápat jako idealizované ztvárnění sovětského člověka a sousoší jako názornou materializaci československo-sovětských vztahů. Oficiální paměť sice hojně vyzdvihovala československo-sovětské bojové bratrství, ale mnohem častěji než českoslovenští příslušníci regulérní armády se na sousoších pomníků jako partneři rudoarmějců objevovali partyzáni, povstalci či zástupci pracujícího lidu, kteří volně přecházeli do postav vítajících žen a dětí.
Rudoarmějci se stali symbolem osvobození do té míry, že jejich sochy leckdy plnily podobnou roli jako sochy národních hrdinů a doplňovaly pomníky dedikované nejenom padlým sovětským vojákům, ale i československým bojovníkům a obyvatelům. Oslava vítězné Rudé armády a Sovětského svazu jako takového se v nich mísila s pietou vůči místním obětem války. Vznikaly tak pomníky integrující sovětskou symboliku do významných emočních center lokální a národní paměti. Používání sovětských motivů na pomnících vztahujících se ke druhé světové válce se po roce 1948 stalo zcela běžné. Odpovídalo i vyhlášení 9. května československým státním svátkem Osvobození Sovětskou armádou, ke kterému došlo v roce 1951. Sochy rudoarmějců, které s komunistickým zestátněním veřejného prostoru začaly dominovat pomníkové scéně, ve své většině naplňovaly všeobecné představy o socialistickém realismu. I v nich je však možné spatřovat vlivy předválečné pomníkové tvorby, která tíhla k popisným figurálním kompozicím oproštěných od složitých alegorických či symbolických prvků a abstraktních linií. Efektu „ideově závažného“ umění přístupného masám bylo dosahováno prostřednictvím jednoduché typizace realisticky pojatých postav, jejích postojů, gest a pravidelně se objevujících atributů. Stejně jako jinde v Evropě i v Československu platilo, že rudoarmějci byli zřídka zobrazováni jako oběti. Účelem pomníků nebylo znázorňovat realitu frontového života, a tak na piedestalech stereotypně figurovaly celistvé mužské postavy s evropskými rysy v nedotknutých uniformách důstojně variujících na téma vítězství, hrdinství, rozhodnosti, ochranitelství či piety.
