Kult Stalina, systematicky budovaný od třicátých let v Sovětském svazu, byl po válce importován i do Československa. Stalin byl oslavován jako moudrý politický vůdce, geniální vojenský stratég, osvoboditel a ochránce Československa a nejlepší přítel československého lidu. Především v pohraničí se poukazovalo na jeho zásluhy za odsun Němců a navrácení sudetských oblastí do slovanských rukou. Podobně jako rudoarmějci personifikoval Sovětský svaz a velké ideály, které s ním propaganda spojovala. Zemi nejdříve zaplavily jeho portréty, které měly lidem připomínat, že sovětský vůdce je vlastně i jejich vůdce, posléze se objevily snahy o jeho sochařské ztvárnění. I když některé pomníky vznikly už v roce 1948, významným impulsem pro jejich budování se stala mohutná politická kampaň okolo Stalinových sedmdesátých narozenin na konci roku 1949. V Plzni tak poklepávali na základní kámen v době, kdy ve městě ještě rezonovaly vzpomínky na demonstrace za připomenutí amerického podílu na osvobození země. Soutěž na pražský pomník pak dala vzniknout řadě návrhů, na kterých se nejenom tříbil zpodobňovací kánon, ale které bylo možné následně realizovat i na jiných místech. Dva poměrně úspěšné Stalinovy modely od Karla Pokorného a Josefa Malejovského sice byly po soutěži kritizovány pro svoji až přílišnou rozevlátost neodpovídající údajné vůdcově důstojnosti, ale nakonec se oba uplatnily v Liberci, respektive v Bosni.
Hlavní překážkou, která brzdila lokální iniciativy, byly materiální obtíže. Na rozdíl od Stalinova pomníku v Praze se vládní a centrální instituce k financování místních pomníků stavěly zdrženlivě až negativně. Svůj zásadní nesouhlas dalo jasně najevo ministerstvo financí. Argumentovalo tím, že pomníky určené Stalinovi jsou záležitostí československého lidu, který svoji vděčnost a lásku může nejlépe projevit právě peněžní obětí a pomocí při jejich výstavbě. Zároveň otevřeně přiznávalo, že odmítá podporovat jednotlivé návrhy, aby předešlo lavinovitému šíření dalších požadavků. Většina místních projektů na stavbu Stalinových pomníků byla skutečně do velké míry závislá na veřejných sbírkách. Pro místní funkcionáře se stávaly nejenom prestižní záležitostí („jinde už pomník mají“), ale také výzvou a testem, nakolik jsou schopni mobilizovat dostupné zdroje, aktivizovat co nejvíce ochotných prostředníků a angažovat masy. Těm, kterým se nepodařilo pomník zrealizovat do května 1953, výrazně zkomplikovala snažení měnová reforma devalvující nastřádané částky. Zdaleka ne všechny záměry se nakonec uskutečnily. Někde využívali méně nákladné řešení – v Jičíně si poměrně levně odkoupili hotový model plastiky od sovětského sochaře Nikolaje Tomského, podle kterého sochu vytesali kameníci v Hořicích, v Teplicích disponovali dvoudílným sádrovým modelem Stalinovy sochy uskladněným v muzeu. Instalovali ho na náměstí například pro potřeby tryzny za samotného sovětského vůdce v březnu 1953.
• vandalizace – případ Boseň
Navzdory masové mobilizaci, kterou bylo obyvatelstvo do budování Stalinových pomníků přímo či nepřímo zapojováno, vyvolávaly tyto objekty všelijak ventilované kontroverze. Je to zřejmé i z poměrně běžných ataků, jimž Stalinovy pomníky už během padesátých let čelily. Došlo k nim například ve Cvikově, Rýmařově či Bosni. V posledním případě se jednalo o menší ovocnářskou obec poblíž Mnichova Hradiště, která byla specifická hned v několika ohledech. Umístění Stalinovy sochy sem zprostředkoval agilní asistent Akademie výtvarných umění, který odsud pocházel a zřejmě stál i za oficiálními družebními vazbami mezi pražskými umělci a místním jednotným zemědělským družstvem. Se sochařem Karlem Pokorným dohodl darování oceněného, ale nevyužitého soutěžního modelu pro pražský Stalinův pomník, s JZD, KSČ a národním výborem v Bosni zase převoz a instalaci sochy. Vzhledem k tomu, že šlo o sádrový model, o sochu dále restaurátorsky pečoval. Této víceméně soukromé iniciativy se chopily vyšší stranické orgány, které ze slavnostního odhalení udělaly celookresní akci spojenou s propagací družstevnictví. Místní obyvatelé tedy byli do budování pomníku zaangažováni jen okrajově.
V dubnu 1954 někdo sochu v noci strhl, což vzhledem k použitému materiálu způsobilo její naprostou zkázu. Přes intenzivní pátrání, které těžce dopadlo na obyvatele obce, včetně zapojení a rozšíření husté sítě informátorů Státní bezpečnosti, nebyli pachatelé vypátráni. Nepodařilo se ani vyvolat iniciativu a aktivizovat občany k obnově pomníku. V roce 1956, nejspíš pod vlivem diskuse o Stalinově kultu osobnosti, byl případ odložen.
• opatrné zpochybnění Stalinova kultu – proměny pardubického pomníku
O pomníku na počest Stalina se v Pardubicích uvažovalo už od roku 1949, i když základní kámen byl odhalen až při příležitosti vůdcových narozenin na konci roku 1952. Během několikaletých příprav řešila pomníková komise vhodné umístění, financování a především konečnou podobu. Za tím účelem podnikla i návštěvy do měst, které už svůj pomník Stalina úspěšně realizovaly. Tak jako jinde prostředky na projekt komise sháněla především z veřejných sbírek, prodejem propagačních artefaktů a pořádáním benefičních akcí. Průtahy vedly k upadání organizačního elánu a ještě v roce 1955 v komisi zaznělo, že „propagace není stále ještě dosti živá“. Stejně klopotná jako shromažďování peněz se nakonec ukázala i volba autora a podoba pomníku. Oboje se v průběhu času proměňovalo v závislosti na politických a ekonomických okolnostech. Potíže se sháněním peněz vedly v roce 1955 k závěru, že není nutné pořizovat zvlášť nákladný pomník a od původně plánované vkomponované stavby mauzolea Rudé armády a revolučních tradic se tiše upustilo. Především však docházelo ke změnám v dedikaci pomníku a jejímu figurálnímu ztvárnění. Záměr vybudovat pomník Stalinovi se po smrti prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda v březnu 1953 rozšířil o jeho postavu. Až do poloviny roku 1955 se pořádaly sbírky na sousoší obou státníků. Po té svaz architektů doporučil sochaře Josefa Malejovského, který už měl s realizací Stalinových pomníků bohaté zkušenosti. Ten nabídl sousoší Stalina s pionýry a Klement Gottwald z projektu opět vypadl. Malejovský se na počátku roku 1956 po několika variantách dobral řešení, v němž figuru Stalina umístil na vyvýšený sokl a postavy pionýrů stojících čestnou stráž doplnil o ženu v lidovém kroji. V této podobě byl pomník v březnu 1956 schválen ideovou komisí při ministerstvu kultury. Závěrečné přípravy byly v té době v plném proudu. Uzavíraly se smlouvy s kameníky a zároveň vrcholila propagační kampaň, která měla na konto Stalinova pomníku přinést co nejvíce finančních příspěvků.
Známá Chruščovova kritika Stalina na 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v únoru 1956 a následná řízená diskuse o tzv. kultu osobnosti se promítly i do místních poměrů. Články v tisku, včetně regionálního, se sice k tématu vyjadřovaly mnohomluvně a mlhavě, nicméně i tak naznačovaly změnu k přístupu k dosud nezpochybnitelnému sovětskému vůdci. Za této situace se odhalování pomníků Stalinovi jevilo jako nepatřičné. Krajští straničtí funkcionáři v Pardubicích proto narychlo rozhodli, že hlavní figura na podstavci chystaného pomníku bude nahrazena postavou rudoarmějce. Pomníková komise se poněkolikáté přejmenovala a z pomníku Stalina se stal Památník osvobození. Pružně zareagoval i sochař Josef Malejovský, který záměnu sochařsky zrealizoval. Celý projekt to však i kvůli dodatečným nákladům opět prodloužilo a pardubický pomník byl slavnostně odhalen až ke 40. výročí bolševické revoluce v listopadu 1957.
• oficiální destalinizace veřejného prostoru a její limity
První vlna kritiky Stalina sice zabránila vzniku jeho nových pomníků, těch stávajících se ale nijak zvlášť nedotkla. Po jistou dobu možná některé z nich byly během režimních oficialit tiše pomíjeny, ale vesměs zůstávaly na svém místě. Do jejich existence významněji zasáhl až 22. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1961, který se rozhodl vykázat připomínky Stalina z veřejného prostoru, v první řadě nechat pohřbít Stalinovo balzamované tělo. V důsledku toho se československé stranické centrum usneslo na odstranění monstrózního Stalinova pomníku v Praze a orgánům nižší úrovně dalo pokyn, aby ve svých regionech jednaly analogicky. Většina Stalinových pomníků byla skutečně v průběhu šedesátých let dříve či později ze svého místa odstraněna. Na rozdíl od propagandistického ruchu, který provázel jejich odhalování, se tak dělo bez veškeré publicity. To, co nebylo možné v případě pražského monumentu, který musel být odstřelen, se v případě skromnějších pomníků dařilo docela dobře. Z veřejného prostoru mizely nepozorovaně a bez formálního vysvětlení. Později byly zpravidla nahrazeny jinými pomníky připomínajícími zásluhy Sovětského svazu – pomníky dedikovanými Rudé armádě, vděčnosti za osvobození nebo československo-sovětskému přátelství. Pomník v Karlových Varech byl nahrazen pomníkem Klementa Gottwalda. Zdaleka ne všechny Stalinovy pomníky ovšem byly z veřejného prostoru nadobro odklizeny. Socha Stalina v Olomouci přetrvala, protože pomník sdílela s postavou Lenina. V Komárově u Hořovic přestála destalinizaci i liberalizaci konce šedesátých let a byla odstraněna až v roce 1989. Jinde, jako například v Litoměřicích, byla Stalinova socha sice na začátku šedesátých let odstraněna, ale později se objevila na jiném veřejném místě. Zvláštní případ tvoří Stalinovy pomníky, které byly odstraněny až v roce 1968, ať už v důsledku politické liberalizace, nebo sovětské okupace.
• pomníkové poučení z krizového vývoje - spletitý příběh šumperských pomníků
Záhy po válce se v Šumperku začaly objevovat úvahy o potřebě vybudovat důstojný památník obětem druhé světové války, po komunistickém převratu se místo toho hlavní pozornost zaměřila na postavení pomníku Stalina. Na začátku roku 1949 se rozšířila kampaň, v níž zaměstnanci věnovali hodiny odpracované se zahájením první pětiletky nebo část platu na financování pomníku „osvoboditeli a nejvěrnějšímu“ ochránci Československa. Díky této iniciativě mohl být základní kámen položen už při příležitosti Stalinových sedmdesátých narozenin v prosinci 1949 a o dva roky později se s veškerou pompou odhaloval hotový pomník. Ten po té sloužil nejenom pravidelným komemoračním ceremoniím, ale také ad hoc organizovaným politickým manifestacím. Na výzvu ústředního výboru KSČ k odstraňování Stalinových soch z roku 1961 reagovali místní funkcionáři po svém. V roce 1964 vyhlásili uměleckou soutěž na plastiku, která by stávající pomník nahradila.
V soutěži na plastiku místo pomníku Stalina zvítězil Jiří Jílek v konkurenci sochařů, mezi nimiž byli i dva autoři Stalinových pomníků v Olomouci a Zábřehu, Vojtěch Hořínek a Rudolf Doležal, nabízejících ponejvíce tradiční ztvárnění rudoarmějců a vděčných zástupců československého lidu. Komise na Jílkově návrhu, autorem nazvaném Májový pozdrav, ocenila, že „vyznívá optimisticky a radostně a vyjadřuje přesvědčivou formou ideu osvobození naší republiky s perspektivou budovatelských úkolů“. Proč se nakonec z Májového pozdravu nestal pomník osvobození nahrazující pomník Stalinův, není zcela jasné. Z později publikovaných Jílkových dopisů vyplývá, že městští funkcionáři rozhodli o ponechání Stalinovy sochy na svém místě a postavení jeho sochy na náměstí Pionýrů už v roce 1965, tedy bezprostředně po soutěži. Z jednoduchého příběhu tak udělali příběh složitý, který se větví a prolíná s dalšími objekty. Skutečnost, že Jílkova socha byla odhalena v roce 1968 při příležitosti oslav 50. výročí vzniku Československa, zcela zamlžila její původní účel připomínat osvobození. Z hlediska oficiálních komemoračních ceremonií se stala marginální a zůstala „pouze“ dekorační plastikou. Její instalace na náměstí spjatém s prvorepublikovou pamětí T. G. Masaryka možná zbrzdila plány na obnovu busty prvního československého prezidenta, na které v letech 1968–1969 rovněž pracoval Jiří Jílek. Ta byla nakonec instalována až v roce 1990.
Socha Stalina vydržela na svém místě do roku 1968 a dlouho se zdálo, že ustojí liberalizaci i anonymní stížnosti na její existenci. Straničtí funkcionáři ve městě ji hájili s tím, že sochy by se bourat neměly. Až opakované ataky na pomník je přiměly změnit názor a socha byla v létě 1968 odklizena do muzea. Právě toto načasování bylo klíčové pro její obnovu v roce 1970. Částečná rehabilitace Stalina v brežněvovském Sovětském svazu, výrazně medializovaná okolo jeho nedožitých devadesátých narozenin na konci roku 1969, se střetla s normalizační potřebou důkladně se vypořádat s projevy a pozůstatky roku 1968. Odstranění Stalinovy sochy tak mohlo být zařazeno mezi odsouzeníhodné činy pravicového oportunismu, které vyžadují nápravu. Reinstalovaná socha Stalina sloužila Šumperským k oficiálním rituálům až do doby, kdy byla v druhé polovině osmdesátých let odsunuta do parčíku pod zámek, aby uvolnila místo pro výstavbu monumentálního pomníku Osvobození. Projekt v podobě rudoarmějce s dívkou a reliéfem byl v důsledku listopadových událostí roku 1989 zastaven v průběhu dokončovacích prací a těsně před původně plánovaným odhalením v květnu 1990. Socha Stalina, která dlouho měla vyjadřovat vděk za osvobození, lásku k SSSR a poté nenávist k pražskému jaru, byla odstraněna až, respektive už na konci listopadu 1989.
• návraty Stalinova pomníku v Rýmařově
Stalinův pomník v Rýmařově patřil k relativně pozdnějším dílům. Stejně jako pražský pomník byl odhalen při příležitosti 10. výročí osvobození Československa v květnu 1955. Útok, při němž figura sovětského vůdce přišla o hlavu, byl rovněž načasován na významný den oficiálního kalendáře. Tentokrát šlo o 40. výročí bolševické revoluce. Z činu byl ještě týž den, tedy 7. listopadu 1957, usvědčen patnáctiletý student místní jedenáctiletky Karel Raška. Dekapitaci Stalinovy sochy, kterou on sám během výslechu zdůvodnil snahou způsobit ve městě rozruch, vyšetřovací orgány kvalifikovaly jako trestný čin hanobení spojeneckého státu a poškozování majetku v socialistickém vlastnictví. Krajský prokurátor nechal Rašku okamžitě zavřít do vazební věznice v Olomouci, údajně kvůli podezření, že by se při stíhání na svobodě mohl pokusit o útěk. Před soudním procesem Rašku shodou výjimečných okolností zachránila amnestie Antonína Novotného, který ke konci listopadu 1957 vystřídal na postu prezidenta republiky právě zemřelého Antonína Zápotockého. Ještě v prosinci byl Raška z vězení propuštěn. Vyšetřování sice bylo zastaveno, ale to nezabránilo jeho vyloučení ze střední školy. Socha Stalina byla opravena a bez zvláštní publicity vrácena na své místo.
K další demontáži Stalinova pomníku došlo z popudu národního výboru v Rýmařově na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Rozhodnutí urychlilo odklizení sochy, které se tak jako tak do budoucna plánovalo v souvislosti se stavbou kulturního domu. Podobně jako v Šumperku bylo odstranění Stalinova pomníku v „krizových dnech“ roku 1968 později označeno za nezákonné a v roce 1971 se pomník v rámci „normalizace“ politických poměrů vrátil na původní místo. A to navzdory tomu, že do začátku rekonstrukce náměstí zbývaly jen čtyři roky. V roce 1975 tak musel pomník svoje místo zase opustit, tentokrát však jen za účelem přesunu do méně frekventovaného prostoru v rohu městského parku. Po listopadu 1989 nebyl odstraněn okamžitě. Poměrně silně podporovaný názor, že socha Stalina by měla být doplněna náležitými historickými informacemi a zachována ve veřejném prostoru jako svědectví doby, se však nakonec neprosadil. Na začátku devadesátých let město nechalo sochu po sérii ataků uskladnit a nakonec ji prodalo soukromému majiteli z Německa.