Postupná liberalizace politického režimu v šedesátých letech se projevila i na pomníkové scéně především její diverzifikací. Rozšiřovaly se mantinely nezávislejšího komunikování minulosti ve veřejném prostoru. Univerzální narativ o osvobození Rudou armádou a důraz na komunistické a sovětské zásluhy v boji proti fašismu sice nepřestaly dominovat, zároveň ale vznikal prostor pro prezentování doposud upozaďovaných lokálních příběhů, včetně nekomunistické rezistence či německého odboje. Svaz protifašistických bojovníků jako důležitý paměťový aktér využil v roce 1963 stranické a soudní rehabilitace k vyhlášení programu rehabilitovat také antifašistické a odbojové tradice, jejichž deformaci přímo spojoval s důsledky politických procesů s vysokými komunistickými funkcionáři. Na nově budovaných pomnících se výrazně méně uplatňovaly typické sovětské symboly a do oslavy vojenských ctností a válečného hrdinství častěji pronikaly připomínky lidského utrpení. V mnohem větší míře se v pomnících odkazujících na druhou světovou válku začaly objevovat ryze civilní motivy zdůrazňující šťastný život v socialistické společnosti. Ruku v ruce s větší tematickou variabilitou docházelo k rozvolňování pomníkových forem. Odráželo to vývoj v kulturní a umělecké oblasti, který především nově nastupující generace autorů využívala k experimentování s abstraktnějšími postupy. Soutěže na realizaci pomníků vyhlašované k významným výročím osvobození jim k tomu poskytovaly vhodnou příležitost. Významnou osobností, která ovlivnila nejenom československé veřejné umění, byl britský sochař Henry Moore (1898–1986). Ne vždy se však autorský přístup k umění ve veřejném prostoru setkával se všeobecným pochopením. I během šedesátých let docházelo ke konfrontacím mezi tvůrci a mocenskými orgány o pojetí jednotlivých pomníků.
• ženy ženám
Po převážně militaristické a maskulinní symbolice předchozího období, kdy postava ženy byla využívána především jako doplněk sloužící k umocnění představy o bezpodmínečném přijetí (vítání) rudoarmějců, se sochaři v mnohem větší míře vraceli k různým variantám ženské symboliky. Opět se začaly objevovat pomníky ženským obětem války či konkrétním hrdinkám protifašistického odboje. Svoji roli bezesporu sehrál i vzrůstající podíl žen-sochařek na veřejných zakázkách. Na počátku šedesátých let uspěla ve veřejných soutěžích sochařka Daniela Vinopalová na dva pomníky věnované ženám z koncentračního tábora ve Svatavě (Zwodau), které nepřežily věznění a nucené práce, resp. zemřely při pochodu smrti nedaleko obce Krásno (Schönfeld). Vytvořila díla, jež se vědomě distancovala od tradičního pojetí heroizovaných postav a hlásila se k moderním estetickým formám inspirovaným tvorbou Henryho Moora. Pomník v Krásně odhalila obec v roce 1963 k výročí ruské bolševické revoluce. To samo o sobě devalvovalo jeho poselství. Vedení obce, jemuž civilní pojetí pomníku patrně nekonvenovalo, navíc bez vědomí autorky upravilo jeho vyznění změnou dedikačního nápisu a doplněním pěticípé hvězdy na nosném podstavci. Začlenění do žádoucího ideologického rámce se nevyhnul ani pomník ve Svatavě. Slavnostního odhalení k výročí osvobození v květnu 1965 se sice na pozvání zúčastnily bývalé zajatkyně, mimo jiné z Francie, zároveň pomník sloužil jako místo tradičních, režimem inscenovaných manifestací (žen) za mír.
• pomník Hertě Lindnerové
K výrazným dílům sochařské moderny šedesátých let patřil kubistický pomník Hertě Lindnerové (1920–1943) v Krupce-Bohosudově. S podnětem na vybudování pomníku místní rodačce a popravené účastnici protinacistického odboje přišla na počátku šedesátých let okresní organizace Svazu protifašistických bojovníků v Teplicích. V „postavě a tváři“ odbojářky zamýšleli představitelé města vytvořit „symbol mládí, lásky k životu, čestnosti i odvahy“, který by oslovil především dorůstající generaci. Na osudu německé antifašistky dělnického původu chtěli rovněž manifestovat ideu proletářského internacionalismu coby základu nového vztahu s německým národem. Pomník rozhodli umístit do nově budovaného parku, který měl zároveň nést její jméno. Po jednání se zástupci Svazu výtvarných umělců v Ústí nad Labem došli zodpovědní činitelé k závěru, že zakázka by měla být svěřena výtvarníkům spjatým s místním regionem. Volba padla na akademické výtvarníky z Teplic, Josefa Pecu a Milana Lahodu, kteří vytvořili originální kubistickou sochu nahé ženy klečící na podstavci vkomponovaném do vodní nádrže. Jelikož plastika vykazovala vysokou míru abstrakce a Hertu Lindnerovou tudíž vzhledově nepřipomínala, byla prezentována jako symbol „univerzální“ bojující a trpící ženy, inspirované činností a vytvořené k upomínce místní hrdinky, na niž odkazoval dedikační nápis na podstavci (Hertě Lindnerové 1967).
Po sérii odkladů a nejrůznějších průtahů byl nakonec pomník oproti původním plánům místo k 20. výročí osvobození odhalen o dva roky později. Stalo se tak za účasti funkcionářů místních a okresních národních výborů, stranických organizací i zástupců Svazu protifašistických bojovníků, pionýrů zdejší školy a pozvaných hostů a školní mládeže z Německé demokratické republiky. Součástí slavnosti byly vedle obligátních projevů také vystoupení smyčcového orchestru, recitace básní nebo sborové zpěvy. I v dalších letech se stal pomník dějištěm různých režimně organizovaných akcí pořádaných povětšinou k výročí květnového osvobození. Hojně navštěvován byl také školními výlety a delegacemi pracujících z NDR, kde byla Herta Lindnerová již od konce války značně uctívána.
Místní veřejnost však kubistický pomník „nahé bojovnice“ přijala s rozpaky a kriticky se k jeho formě vyjádřil i Památkový ústav. O osudu tohoto díla nakonec rozhodl zásah „vyšší moci“. V listopadu 1984 se Krupkou přehnala vichřice, nešťastný pád stromu poničil pomník a přivodil naprostou zkázu plastiky. Město usilovalo o obnovení památníku, který byl často navštěvován hosty z NDR i místními občany německé národnosti. O avantgardní podobě se však už neuvažovalo. Místo původního, výrazného kubistického a abstraktního díla vznikl minimalistický a stylově jednoduchý pomník s realisticky ztvárněnou bustou Herty Lindnerové od místního sochaře Pavla Kartáka, jenž byl odhalen 21. června 1988. Nakonec ani tento „náhradní“ pomník nebyl ušetřen: v srpnu 1992 byla bronzová busta ukradena a následně nahrazena upravenou kopií z pryskyřice. V této podobě stojí pomník dodnes. Původní zničené kubistické dílo se dochovalo pouze na historických fotografiích a ve zmenšeném modelu ve sbírkách Regionálního muzea v Teplicích.
• rudoarmějci a nedotknutelnost kánonu?
Kritická slova o „pomnících s obměňovanými manekýny“, která ve svém bilančním článku o poválečném sochařství z roku 1965 použil teoretik a historik výtvarného umění Jiří Šetlík, bylo jistě možné vztáhnout i na dosavadní značně stereotypizované plastiky rudoarmějců. Umělci a členové pomníkových komisí však místo experimentování s jejich zpodobňováním začali postavy samotných rudoarmějců raději nahrazovat úplně jinými motivy. Jako by úcta k nezpochybnitelnému vzoru jiný než realistický přístup neumožňovala. Na pomnících, které vzešly ze soutěží při příležitosti dvacátého a pětadvacátého výročí osvobození sovětskou armádou, se postavy rudoarmějců vyskytovaly jen sporadicky. A byť i u nich lze pozorovat jistý formální posun, nedocházelo k dramatickému odklonu od realistického kánonu. Zvláštní výjimku na čas tvořil památník osvobození v Karviné.
• památník osvobození v Karviné
Při příležitosti 20. výročí osvobození vyhlásil okresní národní výbor soutěž na památník osvobození v Karviné. Monument, jehož záměrem bylo vyjádřit úctu a vděčnost československého lidu „heroickému boji a obětem sovětské armády“, se autorská dvojice architekta Blažeje Heisera a sochaře Jaroslava Brože rozhodla osadit avantgardní moorovskou plastikou nazvanou Bojovník. Komise složená z výtvarníků i městských a okresních funkcionářů jejich návrh v roce 1965 jednoznačně zvolila pro „hluboký humánní obsah a pozoruhodnou sochařskou koncepci“. Památník měl být původně odhalen v květnu 1968 při příležitosti oslav osvobození a 700. výročí založení Karviné, ale jeho realizace se nakonec více než o dva roky protáhla. Slavnostní inaugurace připadla na listopad 1970. Ve značně změněné politické situaci, v době vrcholících čistek a změn na postech místních představitelů moci byla vřazena do bohatého programu oslav Velké říjnové socialistické revoluce, jež měly manifestovat konsolidaci vztahů se Sovětským svazem.
Krátce před oficiálním odhalením památníku na začátku listopadu 1970 označila kolaudační komise fondu výtvarných umělců výsledné dílo za zdařilé, normalizační zástupci města a okresu ale byli jiného názoru. Už v první polovině roku 1971 dali sochu Bojovníka z pomníku odstranit. Proti tomuto svévolnému zásahu se autor Jaroslav Brož ohradil přímo u ministerstva kultury. Její kompetentní orgán – ideová rada pro pomníky – sice uznal oprávněnost sochařovy stížnosti, nicméně jedním dechem odklizení „nekonvenční“ plastiky posvětil. Řešení rada spatřovala v instalaci Bojovníka na jiném místě, mimo kontext památníku osvobození, a ve smírčí dohodě mezi sochařem a městem. K té skutečně došlo formou zakázky, v níž se Jaroslav Brož zavázal vytvořit náhradou sochu rudoarmějce v realistickém pojetí. Rekonstrukce pomníku trvala dalších pět let, teprve v roce 1975 byla nová bronzová plastika konečně osazena. Podobný model rudoarmějce v kamenné variantě v téže době poskytl Jaroslav Brož také pro obec Čelákovice.
• pražské jaro – vzedmutí (nerealizovaných) plánů
Populární scéna z filmu Pelíšky inscenující odhalení (návrhu) pomníku letcům RAF má reálný základ – v osmašedesátém se opravdu o vybudování pomníku západním letcům mluvilo, i když na letenské pláni na architektuře Stalinova pomníku si lidé představovali spíš konečně důstojný pomník pražskému povstání. S pražským jarem se naplno otevřelo okno pro nejrůznější, dříve minimálně nepodporované komemorační iniciativy. Vyvěraly ze značného společenského zájmu o zamlčovanou minulost, v první řadě o téma politických represí padesátých let plnící stránky necenzurovaného tisku. S novou intenzitou se o adekvátní připomínání odboje přihlásil Svaz protifašistických bojovníků, nyní i v rovině osobní rehabilitace aktérů, kteří byli po válce politicky perzekvováni a kriminalizováni. S velkým přispěním svazu se komemorace druhé světové války orientovaly na národní odboj a jeho hrdiny. Protifašističtí bojovníci usilovali i o rehabilitaci prvního odboje – podíleli se na obnovování pomníků TGM a vznesli také nárok na do té doby nedotknutelný symbol komunistických bojových tradic, Památník osvobození na Vítkově, který chtěli navrátit původnímu účelu, tedy připomínání legionářské tradice. Angažovali se ve prospěch komemorace nejpočetnější kolektivní oběti války v Československu, československých Židů. Apelovali na zpřístupnění Pinkasovy synagogy s památníkem 77 297 obětí holocaustu z českých zemí, aby si zde veřejnost v březnu 1969 mohla připomenout 25. výročí zplynování terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Březince (objekt byl uzavřen kvůli vzlínání spodní vody v roce 1966 a opět zpřístupněn až po pádu komunismu). Iniciovali dílo memorializující pražské Židy zmizelé v holocaustu, ovšem instalace deskového reliéfu sochaře Břetislava Bendy do veřejného prostoru pak byla politicky blokována až do závěru normalizace. Stejně tak kvůli novému vzedmutí politiky antisionismu nezbylo téměř nic z plánů, které připravilo ministerstvo kultury pro připomínání svébytné problematiky útlaku Židů v Terezíně.
Nejen představitelé svazu vkládali naděje na uvolnění oficiálního kánonu vzpomínání do nového prezidenta Ludvíka Svobody, veterána obou světových válek, jenž manifestoval nový přístup sympatickými gesty. Jako když v létě 1968 přijal v Lánech odbojáře první a druhé světové války (včetně těch v padesátých letech kriminalizovaných) nebo uctil padlé americké vojáky položením kytice k pomníku u Chebu. Zatímco představitelé Chebu zde uspořádali oficiální ceremonii ještě k výročí osvobození města v roce 1969, občany Plzně scházející se o týden později u nepostaveného pomníku americké armádě už rozehnala policie obušky a vodním dělem. Okno pro jiné vzpomínání se opět zavíralo.