• vandalizování pomníků osvobození
Vojenská intervence v srpnu 1968 představovala nejen bezprostřední celospolečenský šok, ale také dlouhodobou vážnou újmu oficiální politice paměti, budované především na obrazu sovětského osvobození jako nového začátku. Pomníky osvobození s rudoarmějci a sovětskými symboly se 21. srpna a v dalších dnech staly terčem frustrace, lidé se u nich spontánně shromažďovali a různými způsoby vandalizovali. Strhávali sochy i tanky nebo na ně psali různá hesla – na podporu československým politikům a protestní protisovětská, konotující neodmyslitelný kontrast mezi osvobozením 1945 a okupací 1968. Velké protesty proběhly ve městech, která osvobodili Američané nebo se v květnu 1945 ocitla na demarkační linii (Rokycany, Karlovy Vary). V Lokti například strhli z místního pomníku československo-sovětského přátelství sochu rudoarmějce, zatímco československý voják zůstal nedotčen, v Sokolově naopak sochu československého bojovníka od Sokolova poničili, neboť (nejen) jim historické souvislosti unikaly a považovali jej za sovětského vojáka. Vlna vandalizování se republikou obrazně i fakticky přelila od Aše po Košice. Po oficiálním protestu sovětského vojenského vedení, které žádalo principiální potrestání viníků, zahájila československá vláda na konci září policejní vyšetřování těchto případů, jež současně veřejně odsoudila. Některé národní výbory poničení či zničení pomníků vědomě bagatelizovaly, společně ale stály před úkolem stopy urychleně zahladit – někde přišly na řadu obligátní květináče, jinde se instalovaly narychlo zhotovené komunistické symboly nebo také podobizny československých státníků. Sověti například reklamovali vandalizování pomníku v Rožnově pod Radhoštěm, kde mládež strhla z podstavce jehlan s pěticípou hvězdou a sovětským státním znakem. Vedení města se ohrazovalo, že nejde o památník Rudé armádě ale o prozatímní řešení bývalého pomníku TGM, jenž bude k výročí Masarykova narození v březnu 1970 obnoven – to se samozřejmě už nestalo.
Města v českých zemích, kde v srpnu 1968 došlo k vandalizování sovětských pomníků /PLZEŇ: Aš, Hranice, Karlovy Vary, Klatovy, Loket, Rokycany, Sokolov, Železná Ruda /ČESKÉ BUDĚJOVICE: České Velenice, Slavonice, Stráž n. Nežárkou, Tábor /PRAHA: Český Brod, Dobříš, Kladno, Kostelec n. Černými lesy, Kralupy n. Vltavou, Kutná Hora, Mělník, Nelahozeves, Nové Strašecí, Praha, Říčany /ÚSTÍ N. LABEM: Cvikov, Česká Lípa, Chomutov, Jablonec n. Nisou, Liberec, Lovosice, Mimoň, Most, Roudnice, Teplice, Ústí n. Labem, Žatec /HRADEC KRÁLOVÉ: Broumov, Hradec Králové, Choceň, Jaroměř, Moravská Třebová, Meziměstí, Náchod, Nové Město n. Metují, Pardubice, Přelouč, Svitavy, Teplice n. Metují, Trutnov /BRNO: Brno, Břeclav, Hodonín, Kroměříž, Slavkov u Brna, Třebíč, Veselí na Moravě, Veverská Bítýška, Vyškov /OSTRAVA: Lipník n. Bečvou, Mohelnice, Olomouc, Ostrava, Rožnov p. Radhoštěm, Zábřeh na Moravě
• … a jejich obnovování
Instalace opravených či znovu vybudovaných pomníků se staly vhodnou příležitostí, jak znovu odsoudit „protisovětskou hysterii“ ze srpna 1968 a současně různými způsoby manifestovat překonávání politické krize v místních poměrech – kritickou analýzou „krizového období“, vyzdvihováním aktivizace „zdravých sil“ ve společnosti či obnovením přátelských vztahů s funkcionáři družebních měst a okresů. V Karlových Varech před novým odhalením rudoarmějce v květnu 1970 se v krajském tisku sledoval a náležitě komentoval probíhající soud s hlavními aktéry stržení sochy („kdo jsou pážata kontrarevoluce“). Vrácení opraveného tanku-pomníku v Trutnově na původní místo bylo zase konotováno poučením, že jeho stržení pod okny okresního národního výboru bylo možné jen proto, že právě zde se v roce 1968 etablovalo místní centrum „pravice“ (Tribuna). Vandalizované pomníky se nejčastěji nově inaugurovaly k jubilejnímu výročí osvobození 1970, některé ale i v dalších letech. Paralelně s obnovováním pomníků probíhal i opačný proces deinstalace připomínek, jež do veřejného prostoru vrátily iniciativy z období pražského jara – část pamětních desek americké armádě či pomníky TGM (často se symbolikou prezident-osvoboditel).
Normalizační konsolidace československo-sovětských vztahů, narušených vojenskou invazí v srpnu 1968, do velké míry čerpala z obnoveného kultu Rudé armády-osvoboditelky. K jeho posílení ve veřejném prostoru přispěly i nově odhalované pomníky především k 30. výročí osvobození v roce 1975, které měly předchozí období destabilizace symbolicky uzavřít, a to i návratem k tradiční pomníkové estetice. Na scénu se vrátily postavy rudoarmějců v realistickém ztvárnění i sousoší vyjadřující vděčnost československého lidu. Nové pomníky vyzdvihující zásluhy Rudé armády a Sovětského svazu vznikaly i s ohledem na sovětské posádky dislokované v Československu, jejichž zástupci na oficiálních komemoračních akcích pravidelně účinkovali v rámci pěstování družebních vztahů. V některých případech pomníky na počest sovětské armády sami iniciovali. Třicáté výročí osvobození přineslo i novou vlnu pomníků osvobození sovětskou armádou v obcích a městech osvobozených armádou americkou, byť tentokrát bez rudoarmějců a často i bez zřetelné sovětské symboliky, což poněkud zamlžovalo jejich určení.
• pomníky družby
Překódování obrazu vojenské intervence a sovětské okupace v „bratrskou pomoc“, za níž je třeba vyjádřit poděkování, našlo svůj výraz v nově budovaných pomnících družby či internacionalismu. Vznikaly v sedmdesátých letech a některé uváděly na scénu novou symboliku dvojího sovětského osvobození. Stál za nimi Svaz československo-sovětského přátelství, který těmito lokálními iniciativami šel naproti vizi, sdílené v tomto prostředí, že se 21. srpen 1968 bude celospolečensky připomínat stejně jako 9. květen 1945. Nicméně oficiální politika paměti se s touto vizí neztotožnila. Naopak, drobnými neveřejnými ingerencemi se budování dalších pomníků ztvárňujících internacionální pomoc 1968 v souvislosti s osvobozením 1945 zadržovalo, respektive usměrňovalo ve prospěch reprezentací družby s jejich širokou paletou symbolických významů.
Reprezentace družby – internacionální, československo-sovětské, bojové apod. – se staly protežovaným námětem a i ony přirozeně symbolizovaly politický souhlas s internacionální pomocí. Pojmenování družba, z podstaty odkazující na kladný vztah k Sovětskému svazu, mělo především manifestovat moment aktivního přihlášení se k vzájemnému přátelství, které bylo záhodno ve veřejném prostoru široce podporovat a překrýt tak negativní konotace způsobené intervencí a okupací. V Prostějově postavili památník družby místo původně zamýšleného pomníku Rudé armádě. V Novém Bydžově v květnu 1973 osadili stávající pomník Rudé armádě sousoším rudoarmějce s partyzánem a přejmenovali na památník československo-sovětské bojové družby a pomník-tank, instalovaný k 30. výročí osvobození ve Starovičkách, se dobově také označoval jako památník družby. Pomníky (bojové) družby, často rámované dedikací Se Sovětským svazem na věčné časy, ztvárňující sovětského vojáka společně s nějakým českým (československým) protějškem, byly typickým produktem sedmdesátých let. Spojitost s původním záměrem převrstvení paměti pražského jara a přitakání politické normalizaci přestala být s postupem doby všeobecně srozumitelnou, takže je veřejnost často vnímala jako „běžné“ pomníky osvobození.
• „místo je velmi jaksi politicky citlivé“
A je potřeba zmínit i nepostavené pomníky, v první řadě pomník či památník osvobození Československa sovětskou armádou pro Prahu. O jeho výstavbě rozhodla vláda v roce 1976 a v zásadě se nikdy vážněji neuvažovalo o jiném místě než na letenské pláni, kde v letech 1955 až 1962 stál pomník J. V. Stalina. Ve prospěch rozhodnutí stavět se uváděly argumenty, že Praha je poslední metropolí socialistického bloku, která takovou ústřední připomínku nemá, a že její absence se obzvlášť negativně projevila během oslav 30. výročí osvobození v roce 1975. Nicméně zátěž z minulosti a vědomí, že druhý pokus musí být úspěšný, podvazovala akceschopnost aktérů pomníkového projektu – umělců a zejména politiků v rozhodovacích komisích –natolik, že zůstal do konce komunistického režimu jen ve fázi příprav.