Rituály

Bezprostředně po válce a s následnými výročími jejího konce začala vznikat improvizovaná i více či méně stabilní místa paměti, v nichž se na národní, lokální či korporátní úrovni vyjadřovala úcta padlým. Ta měla již od první světové války svoji ustálenou a všeobecně sdílenou ritualizovanou podobu – kladení věnců jako symbolů věčného života a vojenské slávy, čestných stráží, průvodů, držení ticha, proslovů, přehlídek, na které v případě společensky významnějších ceremonií navazovaly církevní, často ekumenické mše. Společenství, na nějž slavnostní akt cílil, bylo symbolicky vyjádřeno tím, komu byl obřad věnován a kdo se ho aktivně účastnil. První poválečné roky byly vzpomínkové rituály propojené jak se samotným výročím konce války, tak s výročím vzniku samostatného Československa. Pomníky, pomníčky a pamětní desky, které se při těchto příležitostech zakládaly, pomáhaly rituály fixovat do budoucnosti. A na druhou stranu to byly právě nejrůznější rituály, tradiční i nově zaváděné, které pomáhaly udržovat společenskou a politickou relevanci pomníků. První komemorace konce druhé světové války byly v první řadě tryznami za mrtvé, ale i ty se od počátku kombinovaly s politicko-společenskými manifestacemi, sportovními aktivitami, jako byly například štafetové běhy, a lidovými veselicemi vyjadřujícími radost z nabyté svobody.

Komunistický režim na dřívější tradice navázal po svém. Oslavy osvobození především zahrnul do své politiky paměti, v níž hlavní místo patřilo komunistickému odboji a Sovětskému svazu. Jednotné vyznění výročních komemorací se stalo předmětem pečlivých a centrálně řízených příprav, které zahrnovaly plánování projevů, hesel, transparentů i zavádění stále komplikovanějších struktur na schvalování pomníků. Z ceremonií zmizeli hosté z kapitalistických zemí, legionáři, účastníci západního vojenského odboje, naopak se v nich objevili milicionáři, skauty nahradili pionýři a svazáci, oficiální rituály se postupně oddělily od církevních obřadů, z veřejného prostoru byly odstraněny některé pomníky a jiné nestačily vzniknout. Osvobození se prolnulo s bolševickou revolucí a tyto dva historické milníky byly společně povýšeny na základy komunistické státnosti. Vizuální zaměnitelnost rituálů provázejících obě významná výročí, v nichž právě pomníky hrály důležitou roli, jejich vzájemné symbolické propojení prakticky posilovala.
Nešlo ale jen o výklad minulosti. Oslavy výročí konce války se v první řadě stávaly masovou mobilizací obyvatel k aktuálním politickým tématům a zvýšenému pracovnímu úsilí, podpoře komunistického režimu a spojenectví se socialistickými zeměmi v čele se Sovětským svazem. To se projevilo i v samotné architektuře pomníků druhé světové války, které postupem času měly především představovat místní dominanty s dostatečným prostorem pro shromažďování manifestujících davů. Efektním prostředkem mobilizace mas byly také průvody od pomníku k pomníku nejčastěji propojující památníky osvobození v centrální části měst s hroby a pomníky na hřbitovech. Památníky osvobození byly významným objektem internacionální družby. Na ně navázané rituály vděčnosti pomáhaly v rané normalizaci integrovat zástupce dislokovaných sovětských vojsk do veřejných oficialit, ve kterých aktivně působili až do změny politického režimu. Pomníky se stávaly místem orientace nejenom tradičních průvodů, ale i novodobých štafet, závodů, turistických tras a zájezdů na počest významných výročí.

Vyjádření úcty a piety padlým bezprostředně po skončení bojů mohlo navazovat – a také navazovalo – na tradici vzešlou z první světové války, kdy se padlým vzdávala úcta skrze symbolického Neznámého vojína. Hroby a pomníky či památníky s ostatky neidentifikovaného vojáka z bojišť Velké války byly vybudovány v mnoha zemích a staly se významnými národními památkami. Jistě pečlivě připravované aranžmá příjezdu prezidenta Beneše do osvobozené Prahy tuto tradici následovalo – Edvard Beneš s doprovodem přijel z nádraží na Staroměstské náměstí a součástí oficiálního uvítání byla i pieta před bombardovanou a vyhořelou radnicí, kde byl ve dvacátých letech vybudován hrob Neznámého vojína, za okupace zničený německou správou. Hned v počátku se tak u Staroměstské radnice propojilo mnoho symbolik – hrob Neznámého vojína jako symbol boje za československou státnost, jeho uctívání občany jako výraz tiché rezistence a násilná likvidace jako způsob národního ponížení za okupace, radnice jako formující se místo paměti těžkých bojů s okupanty a piety za padlé v květnovém povstání, stejně jako začátek připomínání zásluh prvního a druhého odboje společně. I cesta Klementa Gottwalda v den prezidentské inaugurace vedla ještě z Hradu na Staroměstské náměstí k prozatímnímu hrobu Neznámého vojína. Nový režim se ale s odmítanou legionářskou tradicí začal záhy vypořádávat, a to stvořením nové tradice odkazující na boje o Duklu. Podobně jako v roce 1922 u příležitosti 5. výročí bitvy u Zborova byly Prahou v říjnu 1949 v rámci připomínání 5. výročí bojů o Duklu ceremoniálně vezeny ostatky Neznámého vojína (bojovníka) z dukelského bojiště a uloženy za účasti prezidenta do Památníku osvobození na Vítkově (Žižkově), jenž byl původně budován také pro účely legionářské komemorace. V květnu 1950 pak symbolika Dukly převrstvila na desetiletí místo původního hrobu Neznámého vojína z první světové války na Staroměstské radnici.

Děti se stávaly součástí oficiálních pietních a politických rituálů nejrůznějších režimů moderní doby poměrně běžně. Postavy a postavičky v národních krojích nebo stejnokrojích zájmových organizací sekundovaly symbolickým aktům i vystoupením veřejných činitelů a dodávaly jim na důvěryhodnosti. S komunistickým převratem se přítomnost dětí v manifestačních oficialitách stala viditelnější a působením školy a masových organizací také nevyhnutelnější. Oběžníky ministerstva školství vyzývaly školy i Pionýr, aby děti nejenom zapojovaly do výročních rituálů okolo válečných pomníků a hrobů, ale i do jejich průběžné údržby. Souviselo to se snahou komunistického režimu udělat z péče o tyto objekty celospolečenskou a zároveň osobní záležitost. Tzv. výchova k vlastenectví a internacionalismu byla součástí školní výuky i běžného provozu pionýrských a svazáckých oddílů. Oficiální paměť druhé světové války a ritualizovaná úcta k nedotknutelným hrdinům protifašistického a revolučního boje v nich byla integrována do nejrůznějších zájmových, edukačních a zábavních činností prostřednictvím dlouhodobých celostátních výzev i jednorázových akcí, branně-bojových her, soutěží či turistických výletů.

Jednou z iniciativ, které měly posilovat propojení oficiální paměti druhé světové války, úcty k hrdinům protifašistického a komunistického boje a lásku k SSSR s osobní angažovaností, byla inovace svatebního obřadu propagovaná od první poloviny sedmdesátých let. Sbory pro občanské záležitosti, které vznikaly od konce padesátých let při národních výborech, měly v první řadě za úkol vytlačovat ze života lidí vliv církve a neformálních spolků. Obřadům, spojovaným s významnými životními etapami jako byly křtiny, biřmování, svatby či pohřby, pomáhaly dávat občanskou, „socialistickou“ formu. Za tím účelem přebíraly a transformovaly již existující tradice a záměrně vytvářely tradice nové. Po krátkém rozvolnění na konci šedesátých let se s normalizací opět projevila snaha učinit z civilních obřadů prostředek politické výchovy a manifestační akt sounáležitosti se socialistickými idejemi. V tomto kontextu se zrodil záměr vyšších organizačních složek Sborů pro občanské záležitosti zavést a při příležitosti 30. výročí osvobození plošně rozšířit tradici kladení kytic novomanželi k památníkům druhé světové války. Toto gesto, bezesporu inspirované sovětskou praxí, mělo vyjadřovat úctu povětšinou mladých lidí k obětem a hrdinům války a zároveň povzbudit jejich internacionální cítění, především k Sovětskému svazu. Přes veškeré snahy tradici popularizovat a úředními manévry podpořit, případně rozšířit na jiné životní situace či na pomníky revolučního hnutí. není z dostupných materiálů zřejmé, zda se ji podařilo udržet dlouhodobě až do konce komunistického režimu. Problémy vznikaly nejenom kvůli (ne)dostupnosti vhodných pomníků, byť právě podobné rituály po nich vytvářely poptávku a mohly se stát další motivací pro jejich výstavbu. Rozpory se objevovaly také okolo květin, které se měly k pomníkům klást. Sami iniciátoři uznávali, že těžko lze po nevěstách chtít, aby se vzdaly své svatební kytice, zároveň však odsuzovali praxi, kdy se pro tento účel poskytovaly novomanželům květiny pořízené z prostředků národních výborů. Některé okresy, například Vsetín, vykazovaly vůči zavádění tohoto zvyku vysokou míru rezistence.

Štafeta přátelství a míru navázala na štafetové běhy v roce 1947, které se konaly při příležitosti druhého výročí konce války, výročí vzniku československé republiky a sokolských předsletových slavností. Květnová štafeta mládeže v roce 1947 měla být kromě uctění památky obětí války projevem česko-slovenského bratrství a trasy z různých koutů republiky včetně Slovenska se sbíhaly na Staroměstském náměstí v Praze u hrobu Neznámého vojína. Od roku 1948 převzal režii štafetového běhu Svaz československo-sovětského přátelství a ze sportovně-kolektivní manifestace poválečné státnosti se stala celostátně orchestrovaná manifestace lásky k Sovětskému svazu, mísící vděčnost za osvobození s aktuálními politickými tématy. Za tím účelem byla celá akce přesunuta na podzim. Nejdříve pod heslem „Bez 7. listopadu by nebylo 28. října“ svým načasováním (28. 10. – 7. 11.) symbolicky propojovala základy samostatné československé státnosti s bolševickou revolucí (Velkou říjnou socialistickou revolucí, VŘSR). Od roku 1951 už byla štafeta pojímána čistě jako součást oslav Měsíce československo-sovětského přátelství, slaveného od 7. listopadu do 12. prosince, dne podepsání československo-sovětské smlouvy v roce 1943. Hlavní trasy orientované z Prahy na československo-sovětské hranice zahrnovaly významná místa národní paměti spjatá s druhou světovou válkou a osvobozeneckým bojem. Do slavnostních ceremonií provázejících předávání štafety a poselství ve větších městech byly vřazovány i postupně budované pomníky. V průběhu času se podoba Štafety přátelství a míru obměňovala. Koncem šedesátých let se opět přesunula do oslav osvobození, později se z ní stala spíše lokální záležitost organizovaná v rámci okresů. Jako oficiální výroční tradice se nicméně v různých variantách udržovala až do konce komunistického režimu. Mezitím ovšem vznikla celá řada nových sportovně-manifestačních rituálů.

Společenské organizace Národní fronty byly pro občany socialistického Československa jedinou možností, jak se oficiálně věnovat svým zájmům. Členství v nich bylo zároveň podporovaným a ze strany představitelů moci pozitivně hodnoceným projevem socialistické angažovanosti. Masové a centrálně řízené organizace jako Socialistický svaz mládeže, Svaz československo-sovětského přátelství, Československý svaz žen, Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou) či Československý svaz tělovýchovy a sportu nabízely svým členům a funkcionářům materiální zázemí a prostředky, zároveň z pozice „převodových pák“ měly za úkol prosazovat oficiální státní politiku a ideologickou výchovu. Jejich masový rozmach v sedmdesátých a osmdesátých letech a vzrůstající materiální a technické možnosti měl za důsledek rozvoj nových, často organizačně i finančně náročných rituálů, které manifestovanou úctu k osvoboditelům a oslavu socialistického režimu propojovaly s povinně-dobrovolnou angažovaností a sportovně-zájmovými aktivitami a koníčky. Spektakulární jízdy, běhy či pochody přitom udržovaly v permanenci vybrané památníky a významná místa paměti druhé světové války. S rozvojem družebních styků a přeshraničních výjezdů v rámci socialistického bloku se navíc otevírala možnost pro podnikání zahraničních expedic („po stopách...“), jež manifestaci úcty a vděčnosti (sovětským) osvoboditelům přenášela na ještě vyšší, mezinárodní úroveň.

---- prameny a literatura: Zemský archiv Opava, fond Severomoravský krajský národní výbor Ostrava; Státní okresní archiv Karviná, fond OV KSČ Karviná a Sbírka obrazového a fotografického materiálu; J. Galandauer. Hrob Neznámého vojína v proměnách času. Historie a vojenství, roč. 48, č. 2, 1999